kurková

23.03.2012

hitparáda se povedla - ode zdi ke zdi

http://kavarnanazamku.cz/program-kavarny

Celý článek

---

5.03.2012

Hitparáda byla - ode zdi ke zdi

Už týden před plánovanou hitparádou jsem měla nervy nadranc. Pronásledovaly mě dva ošklivé sny. Ten první, že nikdo nepřijde, a ten druhý, ten byl ještě horší. Zdálo se mi, dost často, že dorazí moje matka, a první, možná taky poslední autorské čtení mého života, se zvrhne v praní špinavého prádla na veřejnosti.

Úžasná majitelka kavárny, která akci vymyslela, nakonec celou zrealizovala, se mě ptala, čeho všeho je moje matka schopná, a já odpovídala: všeho, úplně všeho.

Ten první sen se rozplynul záhy. Podpořit slíbily kolegyně z práce, náš nejstarší chtěl přijít na tajno, sestra slíbila dorazit i s kamerou, naše Beruš škemrala jestli může přijít, že někam do koutka by si sedla, a dokonce jsem dostala od navinářky nabídku hudby. Pár jazzových písní zazpívaných její dcerou.

Nejvíc mě dojala naše Berunka. Od té doby, co mi ze školy vzkazovali, jestli bych nechtěla přijít udělat dětem besedu, jsem v jejích očích zahlédla něco nového. Kromě lásky tam přibyl obdiv, a já věděla, že už jenom za to, to všechno stálo.

Stejně, když mi v pátek volala novinářka, že ji moje matka hledala v redakci, a ona se před ní schovala na záchod, měla jsem sto chutí to všechno odvolat. Požila jsem neurol, manžel mi udělal křížek na čelo, a vydala se vstříc svému nejistému osudu. Bledá jsem byla, oděná do černé sukně a halenky, připomínala jsem matku z Adamsovi rodiny.

Deset minut před sednou se to začalo všechno scházet. Díky kolegyním z práce to vypadalo, že mám narváno. Akci jsme museli přesunout z malé kavárničky do přilehlého sálu. Sestra nastartovala kameru, já dostala několik květin od kamarádek, a v tom ji spatřila. Byla tam. Tvářila se jako moje špatné svědomí a po boku jí seděla nějaká věrná kamarádka. Přestala jsem být pánem svého života.

Matka si našla moji sestru a vyštěkla:

„Ty taky?“

Sestra odvážně:

„Já taky.“

„Tos asi nečetla všechno!“ pokoušela se jí vydírat matka.

„Ale četla.“ Nedala se sestra.

Úvod jsme měly za sebou, mohlo se začít.

Místní paní učitelka přečetla několik povídek, ve kterých matka nefigurovala, děvčata přidala pár písní, byly úžasné, a ve dveřích se zjevil náš nejstarší i s se svou novou Dívkou. Byla mladší než on, viditelně, a moc hezká. Jeho pohled říkal vše. Jakmile spatřil Drahoubabičku, rozhodl se zůstat až do konce.

Pak byl prostor pro dotazy. Jak se dalo očekávat, nastalo dlouhé, několikaminutové, hrobové ticho. Propadla jsem panice. Ti lidé se prostě zvednou a odejdou. Nikdo si moji knížku nekoupí. Moje sestra odložila kameru a já slyšela, jak se šeptem modlí:

„Ať se matka na nic nezeptá, prosím…“

Vysvobodil nás nějaký pán. Vznesl dotaz, já odpověděla, a pak už jsem mluvila radši furt, přesvědčená, že matku nesmím pustit ke slovu. Asi jsem to všechno nějak umluvila, neboť mi lidé začali nosit knížku k podpisu, náš nejstarší mě pyšně objal, jeho dívka na mě zírala s obdivem, a majitelka kavárny pravila, že jsem byla dobrá.

Měla jsem pocit, že to mám za sebou. Koutkem oka jsem sice viděla, že se matka pokouší odcházejícím lidem vysvětlit, že v té knížce jsou samé lži, a že se na mne chystá podat žalobu, a vyrvat jim ji z rukou, ale už mi to všechno bylo fuk.

Jak mi řekl jeden pán, když mi přál hodně štěstí:

„Mělo to úžasnou, rodinnou atmosféru.“

A já bezděky dodala:

„Až moc, rodinnou.“

Usnout jsem do rána nemohla, a tak jsme v sobotu obědvali ve dvě.

„Nebyla jsem trapná?“ ptala jsem se doma nejstaršího a on odpověděl:

„Mamko, vždyť já Péťu na tebe sbalil.“

A pak jsem měla telefon, volala majitelka kavárny:

„Zdravím, autorko, můžu ti vyjednat hitparádu v Nymburce, a tak? Můžu na to mít volnou ruku?“

A já na to:

„Jasně, teď budeš můj manažer.“

 

Tak vidíte. Hitparáda je za mnou, a já se musím uklidnit, abych se zítra zase mohla zařadit do normálnío života.

 

Celý článek

---

3.03.2012

Jak na mě byla moje matka pyšná...pět minut - ode zdi ke zdi

Když jsem před několika lety začínala psát, byla jsem svobodná. Anonymě na anonymním literárním serveru, mohla jsem cokoliv. I když, o svých drahých příbuzných jsem napsala jenom to, co bych jim klidně mohla říct do očí. Jenom jedna vyjímka tu byla. Moje matka. Nijak jsem ji nešetřila, ostatně, ani nebyl důvod. Vždycky to byla zlá a závistivá osoba přesvědčená o tom, že nás porodila proto, abychom se o ni od malička se sestrou staraly.

Pak přišla nabídka vydat moje fejetony knižně a já si mohla zavařit mozek. Dumala jsem nad některými povídkami, zírala na těch několik vět o ní, a přemýšlela jak je upravit, aby se vlk nažral, a matka zůstala celá.

Nešlo to, úplně bych ty fejetony vykostila. Ale protože tu byla dobrá vůle, dala jsem jí jednu šanci. Ukázala jsem jí  časopis s mojí povídkou, do té doby nevěděla, že píšu, a povídám:

„Koukej, co mi vyšlo.“

Ona odložila ten časopis na stůl, ani se na něj nepodívala, a řekla:

„Já jsem taky měla pěkný slohy, ale mě by nikdo nic nevydal, JÁ takový známý nemám.“

Tím to pro mě skončilo. Moje tchyně si všechny moje povídky schovává, a mojí matce to bylo fuk. Přestala jsem si dělat násilí a knížku pustila do světa tak, jak byla. Potají jsem doufala, že jí se ruky nedostane nikdy.

Ovšem naše město je malinké a mě objevily místní noviny. Udělal se rozhovor, a přišla nabídka na veřejné čtení v jedné útulné kavárně. Za několik dní jsem se dokonce usmívala na lidi z několika plakátů. Stalo se to, co se stát muselo. Pípla mi sms:

„Jaru, sos, volej !“

Tak volám zpátky svojí sestře a srdce mám až v krku, když to všechno slyším. Jak zvládnu svoje večery, vůbec nevím, neb rodinná tragedie je na obzoru. Matka přišla na všechno a dozajistě mě vydění. Už po několikáté.

Ale jak tak jedu od jedné své babičce k druhé, všechny to se mnou prožívají a drží mi palce, ta úzkost ze mě padá, a já se musím smát. Zvlášť, když mi znovu sestra volá a vypráví:

„Tak si představ, že naše drahá maminka si koupila noviny, namlsaná článkem a neškodným fejetonem o Čábelně si došla do knihkupectví tvoji knížku koupit. Vyprávěla tam, že ona je tvoje matka, že to psaní máš po ní, ale ona takový štěstí nikdy neměla, aby jí někdo něco vydal. Holt, protekce světem vládne.

Doma zasedla a četla, až dočetla k:

‚Moje matka,která bydlí pod námi a je cvok a dětem nikdy nic nedá, ale já nemám nervy na to, ji nechat samotnou ‘

a pokračovala k:

‚Zato moje matka, která věří všemu, co vidí v televizi, propadla panice. Je cvok a náboženský turista. Už ji vyhodili ze všech kostelů a modliteben v našem městě. Všude totiž kázala své vlastní katastrofické scénáře trošičku šmrncnuté Nostradamem.‘

A když dočetla, byla úplně bílá, a volala mi, že to je na žalobu a na to tvoje čtení se prý příjde podívat, a všechno to tam osvětlí.

A nejhorší na tom všem prý je, že za tu tvoji knížku zaplatila skoro dvě stovky.“

Nějak mě po tom telefonátu přešel strach. Naše rodina skutečně začala připomínat filmovou grotesku. Zvlášť, když mi pyšně vyprávěla tchyně, že všem, všem svým známým to říká, že budu mít tu slávu. Jenom prý zapomněla, jak se to jmenuje, a tak vypráví, že budu mít Hitparádu.

A já, až budu tu mít hitparádu za sebou, jestli to vůbec přežiju, vám přijdu říct, jak to všechno dopadlo, jestli tam dorazila moje matka, a jestli třeba taky netekla krev.

 

 

Celý článek

---

25.02.2012

Vždycky to obrečím - ode zdi ke zdi

„Stoosmdesát.“ Povídá mi pokladní v potravinách a já na to:

„Vždycky to obrečím.“

„Vždyť to není tolik, mladá paní.“ Konejší mě.

„Ale ne, o peníze mi nejde, ale jdu dneska nejstaršímu na maturiťák, a když vidím svoje syny v obleku, vždycky to obrečím.“ Jsem evidentně mimo a dodávám:

„A to ještě nemám ani koupený silonky.“

„Vedle, mladá paní.“

„Vedle co?“ pokouším se vrátit do reality.

„Vedle je galanterie, tam koupíte ty silonky.“ Asi mě chápe.

„A to mám oholenou jenom jednu nohu.“

„To stihnete, vždyť ještě nejsou ani čtyři.“ Ta pokladní je anděl.

 

Měla pravdu. Stihli jsme to, i když vypravit šestičlenou rodinu, když máte k dispozici jednu prťavou koupelnu a na kulmu na vlasy jste tři ženský, je přeci jenom trošku o nervy. Leštily se boty, uvazovaly kravaty, žádnej to neumíme. Ještě že mě z pionýra vyhodili až po té, co jsem se naučila uvazovat rudý šátek.

Oholila jsem si druhou nohou, a zjistila, že moje nové boty budu moct nosit pouze jednou do roka. Když si je vezmu, budu na to celý následující rok vzpomínat. Nohy mě v nich bolely už po pěti minutách.

Uvázali jsme psa a já mu do ucha zašeptala zbožné přání:

„Nechoď nás hledat, dneska ne!“ Neb když se našemu Psovi stýská, ani řetěz ho nezastaví.

Ale jo, naskládali jsme se všichni do auta a vyrazili. Všichni v černém, nevím proč, připomínali jsme rodinu ze Sicílie.

K tomuto okamžiku spěla celá naše rodina už dlouho s velkým napětím. Co na tom, že s naším nejstarším nikdy nebylo nic jen tak. Že prvák na nástavbě si střihnul dvakrát. Teď tu stál, překvapivě mužný, a mě se roztékala řasenka. Moc mi nepomohl ani pohled na mladšího synka. Je mu skoro sedmnáct, než někam vyrazí, už se holí, a v tom obleku vypadal opravdu skvěle.

Naše Berunka měla na rtech můj lesk a Kurka na obleku objevil dvě dírky od molů. Manželova mamka uronila při pohledu na všechny slzu dojetí. Byli jsme komplet. Připraveni sledovat šerpování.

Mladé dámy v šatech jako pro princezny si chodily pro šerpy a některé rozverně ukázaly, že mají pod sukní na nohách kecky. Na krásná nahá ramena jim padaly dredy, některým, a většina chlapců měla vlasy delší než dívky.

Našemu maturantovi k šerpování zahráli Hajný je lesa pán, on vložil laškovně mezi zuby doutník, uklonil se publiku, a bylo to.

Obrovský potlesk, když si šel pro šerpu hodně malý chlapec.

„Ten je ale hodně malej na maturanta, šeptám synkovi.“

„Vždyť  byl ještě v prváku holka, teď je přeoperovanej na kluka.“ Odpoví jakože nic,  a já už vím, co těm dětem závidím. Jejich svobodu a toleranci.

Oficiální část jsme měli za sebou. Kapela Fanda a jeho banda to rozjela na plný pecky. V jejich podání i slavná Vejvodova polka zněla tak nějak zvláštně. Ples začal připomínat vesnickou tancovačku. Naše Beruš si střihla první opravdový tanec v životě, když ji vyzval její bráška. Tvářila se u toho tak slavnostně, že nikdo z nás neměl to srdce ji říct, že si při poslední návštěvě wc přivřela sukýnku do punčocháků, a odtančila to tak se skoro nahým zadkem.

Po půlnoci jsme se unavení naskládali do auta a veleli odjezd. K domovu jsme se blížili s obavami. Pes nezklamal. Přední dveře do baráku dokořán. Je v čudu, napadlo mě.

Nebyl. Někdy v noci překousal vodítko, vyvenčil se sám, a teď ležel na svém místě, a tvářil se nenápadně. Okolo něho se válely obaly od salámů, plátkového sýra, i másla. Obal od šišky Píseckého tygra jsme nenašli.

Kéž by se ti to v zadnici v kámen obrátilo, popřála jsem mu na dobrou noc, a unaveně zapadla do peřin. V té chvilce, těsně před usnutím, jsem si vybavila svého krásného syna, jak tančí s učitelkou, ona se k němu vine, a on ji nenápadně očichává.

„Že von ji čuchá?“ šťouchla do mě tchyně.

„Vždyť ono ho to doteď nepřešlo.“

Měla pravdu.

Některé zvyky holt ani dospělost nevymýtí.

 

 

 

Celý článek

---

18.02.2012

Zase po tlamě - ode zdi ke zdi

Předmluva: někdy nad ránem, když se vzbudím dřív, naž zazvoní budík, mívám pocit, že poslední dobou v tom svým životě, ryju pusou v zemi, a nový den mě většinou přesvědčí, že je to pravda

 

Už dlouho jsem vám nenapsala nic o našem psovi. A tak dokud mě vztek pohání a tlak mám zase jednou vyšší, přidám jednu ze života, a pak půjdu, a tu bestii vlastnoručně oddělám.

Bylo mi ho dneska líto, jak tam na chodbě leží tak sám, a je tak hodnej. Páníček mu včera odjel do Prahy, a my, zbytek rodiny, ty jeho pravidelné procházky tak trochu flákali. Na několika kilometrové tůry v polích okolo Labe tu nikdo nemá ani čas ani náladu, jenom před barák, k lávce, vyčůrat, vykakat, a byli jsme s ním hotoví. Tak se mi ho zželelo, že jsem před chvílí vzala vodítko, a rozhodla jsem, že teď se opravdu pořádně projdem. Navíc, venku to tak krásně taje, sněhu ubývá, vyčistím si hlavu. Napadlo mě, když za mnou ráno chodily moje běsy.

Ještě před odchodem se mě manžel ptal, jak to vidím, jestli to venku neklouže, a co uděláme s chodníkem, aby si tam nikdo nerozbil tlamu. Omrkla jsem to z okna, a povídám:

„Neklouže, ta trocha ledu, co tam je, do oběda roztaje.“

„Do jakého oběda?“

Zeptal se manžel, a jeho pozornost se definitivně obrátila od chodníku k pekáči s kachnou. Tak to bychom měli. Nazula jsem si zimní boty, vzala pořádnou bundu, a vyrazili jsme. Před domem to opravdu trochu klouzalo, tak jsem si omotala vodítko okolo zápěstí, našlapovala opatrně, a vydali jsme se kochat zimními ulicemi. Pěkně si to štrádujeme po chodníku, když náš čokl ucítil něco, co já ještě neměla šanci vidět.

Za rohem se s paničkou procházel knírač, co se s naším vlkem asi nemusí. Když oba štěkli, bylo už pozdě, a já v prdeli. Náš pes vyrazil na místo setkání, mě to uklouzlo, a jelikož pořádně připoutaná k tomu čoklovi, dorazila jsem ke knírači v závěsu za naším psem přímo po puse. Těch nekonečných patnáct metrů jsem jela po břiše, po kolenou, a soudě podle boule na čele, taky po tlamě. Bohužel to byl teprve začátek.

Dva psi se rvali, já se je pokoušela roztrhnout. Panička od knírače jenom stála a koukala. Vzhledem k tomu, že stojící mě nikdy neviděla, že zpoza rohu jsem k ní přijela po břiše, se ani nedivím. Na nějaké představování nebyl čas. Připoutaná k té bestii jsem se tam válela a pokoušela se našeho vlka oddělit od knírače. Na chvilku jsem byla skoro vítěz. Starší dáma čapla svého psa a zmizela za rohem. Já se pokoušela alespoň posadit. Zachovat si nějakou důstojnost, na to už bylo opravdu pozdě.

Válela jsem se v závěji a slibovala psovi smrt. Bylo po procházce. Doma jsme byli za deset minut. Když jsem se před manželem ukázala jako prase, odhalila odřená kolena, prokouslou ruku, ani nevím od koho, a ukázala bouli na čele, povídal:

„Přeci to tam klouže.“

 

Celý článek

---

8.02.2012

Dostala jsem tanga a budu mít HITPARÁDU - ode zdi ke zdi

Nebyly to hezké týdny. Dokonce jsem si vzala volno, abych pár dnů nemusela vůbec vylézt z postele.

Ale přece, pár světlých okamžiků by tu bylo.

Rozhovor pro místní noviny, dokonce s diktafonem a fotoaparátem. Vzájemné okouzlení s novinářkou. Rozhovor jsem dostala k autorizaci a cokoliv bych nechtěla, nebylo by tam.

Ale příští týden vyjde i s reklamou na moji knížku.

Pak jsem jeden výtisk věnovala manželovu kamarádovi, a on mi za ni poslal tanga, co vyhrál v automatu v hospodě. Krásný honorář.

A včera přišla nabídka udělat v místní kavárně autorské čtení a autogramiádu. Vznáším se.

Na zem mě vrátila moje tchyně. Dnes mi volá:

"Každýmu jsem to řekla, že budeš mít ten pořad. Jenom jsme s Božkou asi poplety ten název. Všem jsme říkaly, že budeš mít HITPÁRÁDU.

 

A mě jde jenom o to, abych na tý hitparádě nebyla jenom já a Božka.

 

 

Celý článek

---

12.01.2012

Když už si myslím, - ode zdi ke zdi

že nemůže být hůř, tak buď příjde ještě nějaká další pecka, co mě dorazí, anebo...

malinkej kousek štěstí, všelijak zašifrovanej. Mnohdy do nejasného monologu mojí drahé tchýně. Jako dnes. Nadechla se a spustila:

"Tak jsem dnes potkala jednu ženskou ze Sokola, co nám předcvidčovala a vona říkala, že vo tobě slyšela v rádiu, že jsi napsala knížku, a že je tam i vo našem městě, a šla si ji půjčit do knihovny, a vona byla furt půjčená a dlouho na ni čekala, a když si ji přečetla, tak si hned šla do knihkupectví tři koupit, i pro svoje známý, a řekla vo tobě v našich novinách a voni s tebou udělaj rozhovor. A já se jí ptala, kam chodí ke kadeřnici, protože Blanka už nestříhá, a my s Beruš nemáme kam chodit..."

"V jakým rádiu?" řvu a nic jinýho už se nedozvím.

Tak doteď nevím, v jakým rádiu a proč jsem tam byla, kde na mě přišli, a vlastně je to fuk.

Hejčkám si to malý štěstí, a vidím, že Pán Bůh na mě nezapomněl, alespoň dnes.

Celý článek

---

5.01.2012

Už ani ty mouchy - ode zdi ke zdi

„Už ani ty mouchy nejsou to, co bývaly.“

Řekla paní Hamáčková, a mně málem zaskočilo. Dělí nás od sebe téměř padesát let, ale v hlavě to má srovnané pořád. Nadechla se a pokračovala:

„Dřív jsme jich měli v létě plný barák a teď ani jedna. Co vedle nás zrušili ten školní statek, je pokoj.“

Konečně jsem pochopila souvislost.

„A taky Jitřenku zrušili…“

A najednou jsme začaly vzpomínat na věci, co pamatujem obě.Jitřenka. Báječný bufet, kde se daly koupit knedlíky s vajíčkem za čtyři koruny a laskonka za kačku.A jaký tam dělali bramboráky. Ještě dnes se s manželem shodnem, že jsme nikdy nejedli lepší.

Vždycky, když jsem chodila v zimě ze školy a z parku se ozývalo krákání vran, ty bramboráky voněly na celou ulici. Za okýnkem seděla tlustá paní, a přímo před našima očima lila těsto na pánev, a ty upečené bramboráky házela do papíru, který byl hned příšerně mastný.Už od školy jsem v ruce žmoulala korunu osmdesát na ten bramborák.

A v tu chvíli mi došlo, že jsem vlastně taky pamětník. Že pamatuju fronty na pomeranče a kiosek v kině, kam jsme chodili škemrat o plakáty.

A pak mi volala kamarádka, jestli k ní nepřijdu večer na víno. Chvíli jsem přemýšlela a uvědomila jsem si, že když se mi bude chtít, tak prostě půjdu. Že už mám tak velké děti, že můžu jít večer na víno, a přitom jsem ještě tak mladá. Došlo mi, jak je fajn, že jsme měli děti tak brzo. Ještě mi není čtyřicet, a už jsem zase svobodná.

A pak se mi ozval nějaký mužský, asi ještě skoro děcko, co má internetovou seznamku, jestli bych pro něj nenapsala pár článků.Jak poznat toho pravého a tak. A já jsem ty články napsala a poslala mu je ke schválení. A on mi odpověděl až za čtrnáct dní, že se mu ty články sice líbí, ale jsou psané z pozice člověka středního věku, a proto by jeho klienty, kterým je okolo třiceti neoslovily.

A já jsem nebyla naštvaná, že nechce moje články. Mně se dotklo, že jsem pro něj člověk ve středním věku. Vždyť mám pocit, že jsem teprv na začátku, že mám úplně všechno před sebou.Opravdu si připadám mladá, a střední věk, ten očekávám v šedesáti.

Tak teď nevím, jak jsem na tom. Jsem mladá, nebo stará, nebo co vlastně?


Paní Hamáčková měla asi pravdu. Ti mladí jsou čím dál drzejší a mouchy už taky nejsou to, co bývaly.

Celý článek

---

Brno 23 kilometrů - ode zdi ke zdi

Náš nejstarší! Bylo mu patnáct a patřil mu svět. Pod pupíkem první tetování, v uších zlaté náušnice, dvě, a první ročník vysněného kuchařského učiliště. Chtěl to víc, než my, neb my byli přesvědčení, že je geniální a bude z něho nejmíň doktor práv. Ale v devítce si pořídil trojku z chování, a my za ten učňák nakonec byli vděční. Stejně by ho nikam jinam nevzali.

Ve škole se mu líbilo a na první praxi se moc těšil. My taky, neboť s naším synkem nikdy nebylo nic jen tak a napínavé zážitky se daly očekávat velmi brzy. Nezklamal nás. Hned z první odpolední se nevrátil. Dojet z Kolína do Poděbrad vlakem trvá sotva dvacet minut, a tak když Kurka sladce zabíral na kanapi a hodiny ukazovaly téměř půl jedenácté v noci, došlo mi, že něco je špatně. A taky že jo.

Manželovi se rozdrnčel mobil a z něho na nás křičel náš nejstarší:

"Táto, musíš pro mě přijet, jsem v prdeli, protože jsem v Pečkách a domů mi už nic nejede.“

„V Pečkách?“ Vytřeštil oči manžel a hledal klíčky od auta. Za minutu byl pryč a za dalších dvacet doma zpátky i se synkem.

„Jak se ti to mohlo stát?“ Vyslýchal doma synka. „To nevidíš, že lezeš do blbýho vlaku?“

„No, sedím si tak pěkně ve vlaku a přijde průvodčí, koukne na moji jízdenku a ptá se?“

„Kam si kluku, myslíš, že jedeš?“

„No přeci do Poděbrad.“

„Kdepak, chlapče, další stanice jsou Pečky, a zpátky ti asi dneska nic nejede.“

„PEČKY?“ Vytřeštil oči synek.

„Pečky.“ Odpověděl ten dobrý muž. A dodal:“ Radši si vystup, kluku, nebo se dneska domů už nedostaneš.“

Pro vysvětlení. Ty naše Pečky jsou městečko plné lidí žijících z invalidního důchodu a přídavků na děti a místní nádraží podle toho vypadá. A celou cestu, co Kurka překračoval povolenou rychlost, v mobilu poslouchal průběžné hlášení našeho synka o tom, kdo všechno si ho na peronu prohlíží a komu se asi líbí jeho telefon. Mělo by ho to poučit, ale nepoučilo.

„To se neumíš zeptat, jestli lezeš do správnýho vlaku, ty pitomče?“ Ptali jsme se ho ten rok alespoň dvacetkrát, neb ty jeho cesty domů z práce byly tak pade na pade. Holt čtyři kolínský nástupiště byly na měj moc. Občas domů dojel a občas ne a potom volal, ať ho někde seberem.

„Přeci nebudu vypadat jak debil.“ Odpovídal a poradit si nedal.

Až jednou. Už bylo skoro jedenáct, když volalo neznámé číslo:

„Táto, musíš pro mě dojet, jsem v Libni. Průvodčí mi půjčil telefon, abych zavolal domů, já už nemám žádnej kredit.“

„V LIBNI?“ Zařval Kurka. „Drž se nějakýho nádražáka, hned jsem tam.“

Klíčky od auta a zběsilý úprk autem po dálnici. Trasu Poděbrady Praha můj muž urazil tenkrát za pětadvacet minut. Jeho bohatá fantazie milujícího otce a ochránce smečky mu malovala našeho blonďatého, hnědookého chlapečka v ohrožení pedofilů a jiných pochybných existencí, potloukajících se po nočním nádraží.

Hned další den jsme našemu synkovi pořídili paušál na telefon, aby se už nikdy nestalo, že nebude mít kredit, až se zase někdy nebude chtít zeptat, jestli jede dobře. Půl roku nato nás to stálo děvět tisíc, protože si v noci zavolal věštci, jestli se k sobě se svojí drahou hodí.

A dali jsme mu také několik striktních příkazů. Jestli sedí ve správným vlaku, se ptát bude. A jestli ten vlak bude vevnitř moc hezkej a bude mít pěkný čalounění na sedačkách, tak okamžitě vypadne ven, protože to určitě bude Varšavák a do Polska my pro něj nepojedem.

A taky jsem mu vyprávěla, jak můj velmi mladý kolega od telefonního operátora, kde jsem dva měsíce pracovala, nastoupil v dubnu, v krásném jarním, slunečném odpoledni do vlaku na svoji několikakilometrovou cestu z práce.

Usnul, a když se probudil, za okny vlaku byla jenom černá tma. Vagon prázdný, propadl panice a sotva vlak přibrzdil, vyskočil ven. Vlak odjel ihned a kolega se teprve rozhlížel, kde to vlastně vystoupil. Nikde nic, jenom tma, a stará, rezavá, plechová bouda. A na té úplně zasněžené, škaredé boudě byl oprýskaný nápis:

BRNO 23 kilometrů

Celý článek

---

29.12.2011

Jak to, že jsem normální? - ode zdi ke zdi

Zatím, co někteří lidé si mohou vzít mezi svátky volno, alespoň občas nebo na střídačku, pečovatelky nesmějí. Mají pohotovost celý prosinec, všechny. Spousta lidí si bere na svátky domů příbuzné, na které nestačí, anebo odjedou na dovolenou, a svoji maminku poručí nám a osudu.

Zkrátka, stojí to za to. Můj malý spokojený stacionář na prosinec sloučili s tím velkým v Kluku, a já poznala, zač je toho loket.

Třináct těžko pohyblivých lidí v různém stádiu demence. Ačkoliv jim každé ráno povíme, co je za den, a přečteme noviny, nevědí už vůbec nic. Potřebují vzít za ruku a odvést ke stolu, aby se naobědvali, a ta samá procedura, několikrát denně, směr wc. Občas se to stihne a občas taky ne.

Teď, mezi svátky, jsme tam jenom dvě, a řeknu vám, je to honička. Krapet nám to zpestřuje paní Horáková, která je ještě při smyslech a dobré náladě, po obědě si potají lije do kafe rum, a krásně zpívá. Však taky oba její manželé byli muzikanti.

Až dnes, přibyla nová klientka, paní Janečková. A hovorná byla. Hned se dala s Horákovou do řeči, a my byli rádi, že tu bude zase veselo. Paní až do desíti vypadala úplně v pohodě, jak my říkáme, orientovaná v čase i v prostoru.

Pak se počůrala, ale úplně moc. Kolegyně s ní měla plné ruce práce. Umýt, převlíknout, a hlavně ujistit, že to není žádná katastrofa, že se vůbec nic neděje, že to přežije ona i my.

A zatím, co kolegyně sušila Janečkovou, já připravovala klienty na oběd. Odvést do jídelny, nachystat každému léky, dohlédnout, aby si je nesnědli navzájem, a nosit jídlo. Oběd byl dneska dobrej, alespoň jsme si to mysleli, než na mě volala Paní Kurková:

„Sestřičko, sestřičko, ta nová paní se dusí, a je celá modrá.“ No jo, rejže. Už ji nikdy neobjednáme. Paní Janečková blinkala rejži, čaj, a nakonec svoje zuby. Oboje dvoje.

„A jakou má barvu, sestřičko! To jsem ještě neviděla.“ Paní Janečková úplně zmodrala v obličeji. Lezu tam po čtyřech, metu ten svinčík na lopatku, kolegyně opět odvádí Janečkovou, aby ji znovu komplet převlékla. A mě cukají koutky. Unavená za celý rok na smrt, se téhle situaci, musím smát. A obracím se k babce Horákové:

„Tak já jsem tuhle barvu viděla minulej tejden u vás paní Horáková, jak jste vdechla polívku, a leknutím jsem s váma asi třikrát umřela. Odteďka se tady dušení zapovídá, a rejže je jen pro vyvolený.“ To už se chechtáme obě, až nám tečou slzy od smíchu.

I když, někde vzadu mi cinká poplašný zvoneček. Už jsem tu viděla zmodrat a zemřít člověka během minuty, a proto nekecám, když říkám, že s každým kuckajícím se klientech v duchu umírám, a nohy se mi klepou ještě hodinu poté.

A protože už všichni dojedli, odvádím je do společenské místnosti, k jejich pohodlným křesílkům a kávičkám. S paní Horákovou to berem přes hajzlík, má chodítko a tak ji radši doprovázím, aby neupadla. Diskrétně čekám za dveřmi, a když Horáková zavolá už, jdu jí dovnitř pomoci se obléknout.

Když jí natahuju gatě, vlítne tam paní Janečková, a přímo za ještě nahým zadkem paní Horákové zvrací do záchodu.

Velím rychlý ústup. Přibíhá kolegyně a posazuje znovu poblinkanou Janečkovou na uvolněný záchod, neb ta naznačuje, že potřebuje.

Pozdě. Paní Janečková je právě komplet pokakaná, a celkovou očistu a převlékání absolvuje dnes potřetí.

Dnes je to poprvé, co jsem v práci neobědvala.

Letos je to poprvé, co v téhle organizaci nebyly prémie.

Letos je to poprvé, co jsme místo prémií nafasovali šestikilový Persil.

A tak hážu ten Persil na svoje horské kolo, které jsem v této práci za dva roky úplně oddělala, a mířím k domovu.

Úplně vyždímaná se doma pokouším zavřít oči, ale usnout mi nejde. A tak sedám ke kompu a popisuju vám svůj téměř běžný den.

 

Celý článek

---

22.12.2011

Vorvaný už jsme všechny - ode zdi ke zdi

Zatím, co někdo si může vzít před, a mezi svátky dovolenou, pečovatelky nesměj. Práce máme víc, než v normálním roce, a tak už všechny melem z posledního.

Ráno jsme naskákaly do auta čtyři, ještě za tmy, a hurá po péčích. Když řidička zabouchla dveře, tak jí povídám:

"Jiřinko, doufám, že sebou vozíš náhradní pemprsky pro klienty, neb jsem se asi počůrala."

"Jak to?" ptá se.

"Právě jsi mi zabouchla ruku do dveří, a fakt to bolí."

Bylo jí to líto a mě taky, neb tu ruku budu ještě potřebovat.

Vyložily jsme v lázeňské jídelně kastrůlky na obědy pro klienty a řítíme se dál.

Za chvilku se Jiřinka otočí dozadu ke mně a ptá se:

"Tak co, Jaru, jak je?"

"Ale jo, přežiju." a držím si tu modrou ruku a Jiřka jen tak povídá:

"Děvčata, to vám ani není divný, že je v tom autě takovej průvan?"

Není nám to divný, neb my, pečovatelky, se nedivíme vůbec ničemu.

"To ste si fakt nevšimly, že jedeme už deset kilometrů s votevřeným kufrem?"

Nevšimly, jsme tak vorvaný, že jsme si nevšimly.

 

Celý článek

---

19.12.2011

Holčičko! - ode zdi ke zdi

Plížím se v neděli v sedm večer s prostředním mokrou zahradu, abychom vyndali maso z udírny. Svítíme si mobilama, neb u nás žádná funkční baterka není. Oba telefony chcípnou v udírně, a tak jenom tušíme, kolik masa tam vlastně bylo. Na zpáteční cestě nám za krk padá první mokrý sníh.

 

Slibuju Berušce, že na pondělní Vánoční představení do divadla půjdu, a vzpomínám, jak ve druhé třídě byla někde dopoledne se školou přednášet něco, a doma mi pak řekla:

„Mamko, dneska jsem říkala sama básničku, a víš co?

Tys tam nebyla.

A víš co?

Mě to bylo líto.“

 

Mě je to líto ještě teď a slibuju, že půjdu určitě.

 

Ráno mi jedna klientka, kterou jezdím krmit a mýt povídá:

„Sestřičko, vy jste anděl.“

 

Odpoledne jdu do divadla, a skoro celé to představení probrečím, jak je krásné.

A když děti na závěr zazpívají od Spirituálů „Z betléma se ozývá…“

Jsem vyřízená.

 

Když si v šatně beru kabát, slyším šatnářky jak hubují, že nejvíc spěchají důchodci, a já vím, že je to pravda, tak hodím do placu, že to znám, že jsem pečovatelka.

Ta jedna se na mě koukne, asi už něco popila, a povídá:

„Tak to seš pěkně v prdeli holčičko.“

 

Měla pravdu. Jsem.

 

Vánoce si mě našly, dneska už je opravdu cítím.

 

Celý článek

---

4.12.2011

Může za to matka - ode zdi ke zdi

Koukám na svůj účet za telefon a může mě trefit šlak. Těch peněz. Zase! A já vím moc dobře za co. Nejvíc totiž protelefonuju se svojí matkou. S matkou, která bydlí přímo pod námi. A to je tak.

Strašně ráda chodím spát. Natáhnu bolavý nohy do peřin, pustím si televizi, nejlíp nějakou detektivku, a třetí vraždy už nedožiju. Půl desátá je moje hodina. V ložnici chytnu jenom dva programy, a tak jsem byla závislá na všech těch kriminálkách na Nově. Teď mi je zrušili, a mě už se tak lehce neusíná. Ale co! Polknu prášek a za půl hodiny jsem v limbu. Tedy pokud není moje matka doma, a to je skoro vždy.

To pak následuje už roky stejný scénář. Ulehnu, vyladím televizi tak, aby mi jenom šeptala do ouška, načasuju ji tak, aby se za hodinu sama vypla, a konec pohody. V pravém uchu slyším matčinu televizi. A slyším ji nejenom v naší ložnici, ale i na chodbě, když jdu na záchod, i v kuchyni, když si jdu namazat další chlebíček.

Kdyby alespoň koukala na něco normálního! Ne. To jsou samé Kotle s Jílkovou, a podobné depresivní pořady. Až do peřin mi někdo vypráví, že důchodu se nedočkám a nemocnice zkolabují, nebo mi někdo nabízí nějaký zázračný výrobek. Je to o infarkt. A tak vylezu z postele a jdu na ni bušit. Nic. Spí jak zabitá a její televize řve. Tak to vzdám, a pokusím se usnout. Je to schizofrenní pocit. Levé ucho, naše bedna, téměř šeptá. Pravé ucho, její televize, a Jílkové je rozumět každé slovo. Vzdám to a sahám po mobilu. Říkám si, jenom ji prozvoním, abych ji vzbudila. Nikdy nestihnu včas ten telefon típnout. Zvedne ho okamžitě. A já naštvaná na ni řvu, aby si to ztlumila. Poslechne, a diví se, proč na ni nezaťukám. To už jsem tak vytočená, že neusnu, ani kdyby vyvraždili půlku Ameriky.

A sotva zaberu, je to tu zas. A tak vstanu, nerada, šourám se po té studené chodbě, a jdu hledat pojistky. Čtvrtý jistič z leva je její bedna a nějaké zásuvky. A já ten jistič shodím, mobilem si svítím na cestu zpátky, a musím do kuchyně, namazat si další chleba.

A ráno, když jdu do práce, ten jistič nahodím. Nejlepší na tom je, že ona si ani nevšimne, že půl noci jí dole nešla elektrika. A tak to je každý den a každou noc. Operátor bude blahem bez sebe a já zase bankrot. A taky určitě budu brzo tlustá, neb těch nočních chlebů nějak přibývá.

Celý článek

---

1.12.2011

Šťastné a veselé - ode zdi ke zdi

aneb

jak jsme si konečně odpočinuli

 

Když se večery na konci léta ochladí tak jako dnes, od sousedů k nám zavane vůně tuhých paliv, dostáváme doma chuť na bramboráky a strach z Vánoc. Zatímco se kolegyně v práci těší, jak vyzdobí byt, já se děsím, jestli to letos vůbec přežiju.

Není divu, je nás pět ve tři plus nic, k tomu pes, sem tam nějaká kočka, moje matka, která bydlí pod námi a je cvok a dětem nikdy nic nedá, ale já nemám nervy na to, ji nechat samotnou, manželova mamka, která je fajn, ale vezme s sebou mladšího syna, kterému je třicet a je letos zase sám, a ten sebou vezme svého psa, aby nebyl doma tak sám a já si pak nemám kam sednout a chci být taky cvok, aby mi to bylo všechno fuk.

Některé svátky byly opravdu nezapomenutelné. Jako tenkrát, když naši kluci začali hrát hokej, a my jim museli pod stromeček koupit novou výstroj, a nějaký dobrák jim věnoval koloběžku, na které jezdili okšírovaní v té výstroji, dokud se jim nechtělo na velkou, neuměli se z toho svléknout a tak to nestihli a já jsem se pak poblinkala…

Nebo tenkrát, jak jsem manžela omylem zamkla doma, on spěchal do práce, skočil z okna z prvního patra, roztříštil si patu a já jsem pak kupovala dárky dálkově ovládána přes mobil...Inu, patřilo mi to.

Nebo, a to fakt stálo za to, jsme dostali všichni střevní chřipku uprostřed odpolední mše. Ještě, že to máme kousek domů. Pod stromečkem jsme byli všichni zelení a já na Silvestra o deset kilo lehčí. Samozřejmě přijel bez ohlášení můj strejda a přivezl na svátky dědu, aby nebyl doma sám. Většinou se nás nakonec sejde osm až devět, děti říkají: „ Mamko, to byly nejhezčí Vánoce“, a když se na Boží hod příbuzenstvo rozejde, nám začnou svátky klidu a míru.

Nemůže se nikdo divit, že mi vloni v půli prosince léčitelka diagnostikovala stav před zhroucením a já táhla domů s čaji na vyčerpání, deprese a imunitu.

Manžel řekl: „ A dost, letos odtud na Vánoce vypadnem, zaplatíme si pobyt na horách a nikomu neřeknem, kde… Pojede s náma jenom moje mamka.“ Byla jsem v ráji. Žádné uklízení, žádné fronty. Vyhlídka na to, že moje tchyně bude vařit, mě nadchla.

Naše auto se rozbilo dva dny před odjezdem. Nevzdávali jsme se, pojedeme za každou cenu. Tchán nám půjčil svoje, jenom trochu menší, a tak byl odjezd naplánován na dvě etapy. Jako první jsem jela já, děti, dárky a jídlo. Zabydleli jsme se, já upekla štrůdl, vybalila kupované cukroví a schovala dárky. Druhý den se manžel vracel pro tchyni, stromeček a kytaru.Čekala jsem je k obědu. Venku bylo krásně, sních se třpytil, z rádia zněly koledy, děti se praly. Všechny tři.Bylo to fajn.

Je to paráda, libovala jsem si. Žádný obchod na dosah, co jsme zapoměli, to nepotřebujem. Skutečně jsem si to užívala. Zvlášť, když mi manžel volal z domova, že tam u nás prší. Začínalo to mít tu správnou atmosféru.

Dlouho nejeli. Až kolem třetí jsem z okna zaslechla hlasy, manželův a tchyně, a kroky ve sněhu. Něco nebylo v pořádku. Pak jsem je uviděla. Ten pohled budu mít do smrti před očima. Šli vedle sebe, táhli sáně, na saních stromeček, kytaru a dárky, auto nikde. Už se jenom smáli. Kousek před Harrachovem jim upadlo u auta kolo, byli rádi, že se jim nic nestalo. Nějací laskaví lidé jim půjčili sáně na ty krámy a poradili servis, který fungoval i o svátcích.

Poněkud jsme museli přehodnotit naši finanční situaci, jelikož bylo třeba spravit dvě auta. Jedno na místě, abychom dojeli alespoň na Nový rok domů, další pak doma, aby mohl manžel pracovat. Babička se rozhodla, že nás založí. Nikdy nezapomenu, jak jsme na Boží hod nevěřícně zírali na bankomat, který vcucnul její kartu a už ji nepustil. Proto, že si nepřečetla na posledním výpisu, že má měsíc prošlou kartu, prostě proto.

Dnes, když si pouštím záběry, co jsme tam natočili, mám slzy v očích. Byli to naše nejhezčí Vánoce. Odříznuti od lidí, babička vařila, já celý týden spala.. Domů jsme se vrátili odpočatí, lehčí o peníze za opravu, přesto tak nějak vyrovnanější. Jak jsme sjížděli ze zasněžených kopců do upršené nížiny, věděli jsme, že to stálo za to, že zase pojedem, a tentokrát opravdu, ale opravdu nikomu neřekneme kam.

Celý článek

---

30.11.2011

Kdysi jsem napsala - stíny

bojím se dní

tak dýchám jen v noci

uklidněná

 

 

pořád to platí

Celý článek

---

25.11.2011

Asi jsem už krapet moudřejší - ode zdi ke zdi

Když před několika lety byly chvíle, kdy mi nebylo dobře, vracívala jsem se k úplně obyčejným okamžikům z minula, a říkala si, že tenkrát, v těch chvilkách jsem byla šťasná, my byli šťastní.

Dnes ty chvilky poznám TEĎ.

V okamžiku, kdy jsou.

Krmím nové kotě, Velkej kocour na to vztekle kouká, tchyně vypráví jeden z těch nekonečných příběhů o tom, kdo s kým, Prostřední se chystá ven, a do toho přijde nejstarší z práce, obhlídne ten blázinec, a povídá:

"jednou se mi po tom cvokhausu bude stejskat"

A já vím, že teď, právě teď v tuhle chvíli jsem šťastná. To poznání me zahřeje.

Už jsem asi moudřejší, už tu chvilku zachytím v okamžiku, kdy trvá. Už žiju tím okamžikem.

Celý článek

---

22.11.2011

Takhle ty děti řádně nevychováme - ode zdi ke zdi

„Ach jo! Já jsem chudák“!

Tak s tímhle povzdychem se budím každé ráno mezi půl čtvrtou a šestou. Nespavost je hrozná věc, deprese ještě horší, a od té doby, co mi babka Vondráčková z kabelky štípla moje prášky, jsem si fakt přišla na svý.

Koukla jsem se vedle sebe, Kurkova půlka prázdná, dokonce ještě od včerejška ustlaná.

„Bože, já jsem naštvanej chudák.“ Povídám si, a hrabu se z postele ven. Věděla jsem, že šel manžel večer za chlapama na schůzi, ale už je to nejmíň dvacet let, co se z hospody vracívával k ránu.

Jenomže to tenkrát byla úplně jiná situace. Můj muž pochopil, že ze svého platu posunovače svoji těhotnou, studující manželku a pronajatý byt prostě neuživí, a rodinný rozpočet po nocích vylepšoval kulečníkem, a já za jeho výhry vybavovala naši mladou domácnost. Takhle k nám domů zavítala žehlička, kávovar a několik tolik potřebných povlečení.

Málo platné, nejsme už nejmladší, a tak jsem i strach o něho dostala. Ještě že jsou ty mobily, brumlám si pro sebe, a už žhavím telefon.

„Tak kdepak jsme? Takhle k ránu.“ Ptám se.

„Jaruško, představ si, že jsem potkal Zbyňka (manžel mojí sestry), a když jsme se tak dlouho neviděli, tak jsme to museli všechno probrat, šli jsme ještě do nostopu na kafe. Už jsou děti ve škole? Takhle mě vidět nemůžou.“

„Dám ti vědět.“ Slibuju. „Dej si ještě jedno kafe, a přijď po sedmý, to už budou všichni pryč.“

To, že nejstarší ještě vlastně ani nepřijel od své ještě starší přítelkyně, a tudíž do školy nejspíš nepojede, jsem taktně zamlčela, neb vychovávat se mi takhle po ránu nikoho nechtělo. A navíc jsem kromě dětí musela vypravit i sebe. Už druhý týden jsem dojížděla do nemocnice na kapačky a svoji dlouho šetřenou dovolenou marnila tam.

A tak jsem vypravila mladší děti do školy, uložila Kurku do postele, a vydala se směr Nymburk. Ležím si tak na té nemocniční posteli, nic příjemného to není, koukám do stropu, a v tom mi zvoní telefon. Moje sestra.

„Mám k vám cestu, dáme kafčo? Když ti naši chlapi kafovali až do rána.“

„Leda by sis pro mě přijela. Ještě pořád jsem v Nymburce.

A ona jenom odpoví:

„Tak jo.“

Málo platný, jsme z jednoho hnízda. Ačkoliv řídí už nějaký rok, z toho proklatého Nymburka se vymotat nemohla. Když jsme místním náměstím projížděly po třetí, povídám:

„Kašli na to, u vás Zbyněk spí, u nás Kurka taky, dáme si to kafe tady. V nějaký pěkný hospodě  a taky pochodíme po krámech. Já už necourala ani nepamatuju.“ A bylo to fajn. Prolezly jsme obchody, ke kafi jsme si daly napůl tatarák, fakt jsme si to užily. Domů mě vezla, byly dvě odpoledne pryč. A sotva jsme vešly u nás dovnitř, bylo mi jasný, že můj muž ještě nevstal. Doma ticho, žádné dobré jídlo tam nevonělo, jen nejstarší, ještě oblečený, stál v kuchyni a cpal se svačinou, co jsem mu ráno nachystala do školy.

„Mamko, co je s tátou? Vždyť ono to vypadá, že dneska asi ještě nevstal? Není nemocnej?“

Tak jsem mu osvětlila situaci, a koukám, jak mu to v hlavě rychle šrotuje.

„No jo, ale to by se vlastně ani nemusel dozvědět, že jsem dneska nebyl ve škole, že jo?“ zkouší to na mě.

A já k smrti za ten den unavená, jsem vytáhla z tašky kilo kotlet, co jsem v Namburce koupila, a úplně automaticky, patrone všech zodpovědných a přísných rodičů netrestej mě, povídám:

„Jestli dneska uvaříš, tak ne.“

Celý článek

---

19.11.2011

Vtipný - ode zdi ke zdi

jsme tenkrát byly. Já a a moje dvě babky ze stacionáře s Alzheimerem.

Už dlouho jsem se tenkrát nevyspala. Došly mi pilule, antidepresiva, a kdy jsem byla objednaná na kontrolu, jsem si fakt nemohla vzpomenout.Tak jsem si zavolala k doktorce, žádnej problém, léky mi napíše, ale stavit se musím do oběda, neb ve dvanáct má padla. Tak jsem vzala babičky na procházku do parku a taky na psychiatrii. jenom jsem ťukla na dveře, jestli dostanu ten recept, a sestřička povídá:

"Půjdeš dál?"

Musela jsem se usmát. Moje dvě staré dámy se držely za ruce, těma druhejma svíraly své prázdné kabelky, a dohadovaly se, že odtud je to kousek na vlak, a oni že by mohly jet spolu domů. Každá je z jiné vesnice, odváží je ze stacionáře odpoledne řidič, ale kdybych to stokrát opakovala, nezapamatují si to, ani na okamžik.

"Nemůžu," říkám sestřičce, leda by sis nás tady nechala všechny."

A kdo ví, jestli by to nebylo nejlepší, napadlo mne.

Usmála se, já vyfasovala recept, dole v lékárně pilule, šťastná, že se zase konečně vyspím, zamířila jsem s nimi zpátky do stacionáře.

A když si je odpoledne konečně odvezli domů, sedla jsem na kolo, a zamířila k domovu.

A tam jsem asi stokrát obrátila kabelku, a milé prášky nenašla.

Jak jsem se dozvěděla později, babka Vondráčková mi je stihla štípnost, když jsem si odskočila na záchod a spolu s nákupem, co jí udělala dcera týden, je nasypala slepicím.

Ty slepice se fak měly. Vyjímečný mejdan tenkrát zakončily mejma práškama, nejspíš se neplánovaně uložily k zimnímu spánku, a já byla odsouzená až do další kontroly, čumět v noci měsíc do zdi.

Celý článek

---

14.11.2011

Už nehledám - ode zdi ke zdi

„Všimli jste si, kolik času my, jako rodina, strávíme hledáním?“

Pronesl manžel do dusivého ticha. Náš nejstarší právě vztekle obracel celý byt vzhůru nohama, aby našel zdravotní průkaz, který mu vypadl u jeho přítelkyně, ta mu ho dala s napomenutím, že si ho má dobře schovat, a on ho dobře uschoval, jenom si nemohl vzpomenout, kam. A spustil už stokrát ohranou desku o tom, že já přece musím vědět kam, neb pořád něco uklízím, a nevím, kam to dávám, a stejně je tady všude čurbes, a já na to odpovídám zpaměti, že ty hromádky všude kolem jsou manželovy, a že největší bordel tady dělá jeho pes. A že než si toho čokla pořídil, tak tady bylo docela čisto.

Zkrátka, je to pořád stejný, furt něco hledáme, u toho se hádáme, a nakonec to stejně odněkud vyplave, a já už se k tomu stavím vlažně. Manželovy věci nehledám ze zásady.

„Tady jsem to měl. A už to tady není. Já tady nemůžu fakt nic mít.“

Hudruje Kurka a hrabe se v hromadě pošty, kterou má na stolku, a potom v hromadě, kterou má pod stolkem. A já přemýšlím, kde naposledy byl.

„Nemáš to náhodou v autě?“

A on se jde podívat, a najde to tam, a nepřizná chybu, jenom zamručí:

„Musel jsem si to nechat v autě, protože kdybych to vzal nahoru, už to nenajdu.“

Pustí se pak do hledání něčeho jiného a já mizím. Já už se nezúčastním. Mám totiž v rukávu jeden triumf.

Už to bude dvanáct let, co se manžel rozhodl, že nám koupí video. Tenkrát ještě na Multiservis. Už bylo vybrané, jenom pro něj dojet. Jako na potvoru bylo skoro půl pátý, bylo třeba dopravit do prodejny doklad jeho totožnosti a daňové přiznání. A tak jsme hledali. Já, Kurka i babička. Kurka vedl vzteklý monolog:

„Já tady fakt nemůžu nic mít. Všechny jsem je tady měl. Já mám všechny svoje věci v pořádku. Za rok devadesát sedm tady je, za devadesátý osmý taky, jenom to poslední je v čudu. Chtěl jsem vám koupit video, budete mít prd!“

To už jsme se s babičkou nezdržovaly přerovnáváním šuplíků a polic, a házely jsme to rovnou na zem. Manžel mezitím dusal v tom všem a vztekle koukal, jak se hodiny blíží k páté. Nevím, proč, asi do mě tenkrát uhodilo, či co, něco mi došlo, a začala jsem křičet já:

„Jaký je dneska rok? Devadesát devět. Že jo? Květen, že jo? Tak mi laskavě řekni, jak můžeš mít daňový přiznání na rok devadesát devět, když ten je teď?“

Neřekl. Nevěděl. Sbalil ty papíry a vystřelil. Video zakoupil, domů to vzal rovnou přes půjčovnu, a my se tak těšili. Jenomže ten krám se tenkrát ještě musel s televizí sladit ručně. On ladil, my čekali u kazet, a než to vyladil, tak jsme všichni usnuli.

Od té doby nehledám, neb mám v záloze tuhle podpásovou historku, a když už doma atmosféra houstne, tak ji prostě připomenu.

Celý článek

---

8.11.2011

Jako živej - ode zdi ke zdi

Že dorazila první puberta jsme poznali podle vlasů a uší. Tou dobou zrovna běžela první řada Vyvolených, a tak to byly účesy podle nich. A uši.

Tak dlouho se kručelo po naušnicích, až jsem radši povolila. Jednomu bylo patnáct, druhému jedenáct a dírky v uších prostě musely být. V zájmu bezinfekčnosti jsem za pěkné vysvědčení slíbila, že jim nechám píchnout uši v klenotnictví. Tomu staršímu však jedna naušnice nestačila.

U očkování omdléval, odběr krve ho děsil, ale nechat si od kamaráda propíchnout ucho na klučičím hajzlíku ve škole mu zřejmě nevadilo. Po kapsách nosil kalciovou mastičku, a já se začala obávat, že mu ty uši jednou upadnou.

Pak byl chvilku klid. Až do narozenin. Slíbili jsme mu nové rifle a tak s manželem vyrazili na nákupy. Nejstarší v kabince, manžel aportoval kaťata a snášel je synkovi. Ten je vzal do ruky, pořádně za sebou zatáhl závěs, a když se vynořil s kalhotami, měl je upásané až v podpaždí. Když takhle vylezl potřetí, a pořád ty gatě až u krku, začalo to být tatínkovi podezřelé.

„Jak si to oblíkáš, pitomče, takhle vůbec nevidím, jak ti jsou.“

Vypěnil manžel a jediným chmatem stáhl klukovi kalhoty dolů. No, nestačil se divit. Mezi gumou od trenýrek a pupíkem skvěl se synkovi krásný, vytetovaný anděl. S křídlama.

„Viděla jste to ?“

Chytal se manžel prodavačky.

„Ten pitomec tam má anděla.“

„Ježíš, anděla jsem ještě vytetovanýho neviděla, můžu se podívat?“

Hrnula se prodavačka do kabinky.

„Nikam!“

Zařval můj muž. Obrátil se k nejstaršímu a dodal:

„Zmlátím tě až v autě, jen počkej.“

Kdo mu to dělal, jak mu to dělal, jsme se nikdy nedozvěděli. Za to víme, kde si anděla můžete prohlídnout. Na jedné klinice v Praze, kde byl náš výlupek na pooperačním vyšetření. Ani docent neodolal, poprosil o svolení, doběhl si pro fotoaparát, a milého anděla si vyfotil.

A kdyby náhodou neukázali, jděte se někdy v létě projít kolem Labe. Až uvidíte kluka, co si vede na vodítku vlka, jukněte nad gumu od krtasů.

Anděl jako živej.

Celý článek

---